O nás

Bydleli jsme na vesnici, oba jsme si s manželem našli novou práci. S Vinckem a Majdou to byla pohodička, vlastně spíš nuda. Měli jsme zajeté rituály, a jak oni postupně stárli, tak už měli pomalu taky rádi svůj klid. A my jsme začali mluvit o třetím psu. Říkali jsme si, dokud je ještě Vinca plný síly a může být novému psovi vzorem…

Jako by k nám patřila

Hledali jsme, zvažovali, zda čistokrevného či křížence, jakou rasu, jakou povahu a pořád jsme se nemohli dohodnout. Když už jsme se z toho nemohli vymotat, řekli jsme si, že si třetího psa teď pořizovat nebudeme. Čekali jsme totiž miminko a byl by to čistý nerozum přivést dalšího psa. Manžel si však nedal pokoj a narazil na stránkách městského útulku na asi 5 měsíční fenku. Zajeli jsme se na ni i s Vincou a Majdou podívat a hned bylo jasné, že je prostě naše. A tak se měsíc před porodem u nás objevila Dorotka, která představovala další výzvu. Za pouhé dva týdny v útulku ji několik možných majitelů odmítlo s tím, že je příliš divoká a dělá si, co chce.

Komu není rady…

Mnohokrát jsem si říkala, co nás to napadlo. Dorotka měla za sebou pravděpodobně pestrou minulost. Když jsme si ji brali, měla špatně srostlou zlomeninu přední nohy. Zpočátku byla totálně šílená, temperamentní, ale zároveň se neskutečně rychle navázala na nás i na psy, i když se k nim neuměla chovat příliš zdvořile. Musím přiznat, že k Dorotce jsem si hledala cestu o trošku déle. Úžasně mě dokázala vytočit a je to její skvělá vlastnost dodnes. Nicméně je opravdu skvělá učitelka. A dnes, když se kolem nás pořád motají psi našich klientů, dokáže velice přesně odhalit, co v nich opravdu je – svojí otevřeností a bezprostředností hraničící s drzostí umí ukázat, co se ve čtyřnohé návštěvě ukrývá.

Makáme

Začala naše intenzivní práce. Manžel začal chodit s Dorkou na cvičák, protože jsme potřebovali rychlé výsledky – za chvíli tu mělo být miminko. Já s ní zase makala doma. Dorotka se poslušnosti naučila velice rychle, povelovku zvládla raz dva, ale měla své specifické chování. Před jídlem bylo téměř nemožné ji zklidnit, stejně tak před odchodem na procházku. Lezla dalším psům do misek, nedokázala si držet odstup. Doma jsem jí měla pořád za patama. Starší psi pořád obtěžovala, při hře byla velice neopatrná a vtíravá. Stále vymýšlela, jak obcházet pravidla, prostě jí to nedalo. Kradla jídlo, vyváděla, když měla být sama. Také jsem si uvědomila, že mít dva psy a mít tři psy je veliký rozdíl. Zejména proto, že vztahy a interakce mezi nimi navzájem byly pro mě příliš složité, měla jsme pocit, že se ztrácím v tom, co se mezi nimi děje.

Mám na to?

Dorotka byla pejsek, který mě opět zviklal v tom, zda mám ostatním lidem co předat. Měla jsem pocit, že si s ní nevím rady, a byla jsem zoufalá z toho, že si k ní tak těžko hledám cestu. Dokonce jsem jednou řekla manželovi, že jestli se něco nezmění, Dorka povalí z domu. I když jsem to v tu chvíli myslela vážně, jsem přesvědčená, že bych to neudělala. Nicméně já těžko prožívám všechny začátky, nejen se psy. Každopádně, pracovali jsme s ní dál a některé věci stále ještě dolaďujeme. Co se však změnilo je můj vztah k ní. Jsme si mnohem blíž, i když je vidět, že s manželem jí to klape víc. Často si ji beru do práce se psy našich klientů a také jsem zjistila jednu věc. Díky její lehce nezkrotné povaze se s ní cítím bezpečně. Protože jednou z jejích senzačních vlastností je, že má ráda smečku pohromadě a jsem přesvědčená, že kdyby se něco dělo, ona nebude přemýšlet a spustí tyátr na celé kolo. Vincík by myslel hlavně na sebe a Majda by pravděpodobně jen hopsala.

Prostě to žeru

I přes mé pochybnosti mi naši klienti a jejich pejsci dodali odvahu se do toho všeho pustit naplno. Po každém tréninku jsem od nich dostávala skvělou zpětnou vazbu a doporučení dál. A také jsem si uvědomila jednu velice důležitou věc. Když pomáhám dalším lidem rozumět si se svými psy a když mluvím o tom, co znám, vím a co jsem si prožila, jsem šťastná. Slova ze mě prýští sama, a byť se považuji spíše za člověka, který raději píše, než mluví, v tu chvíli se nemůžu zastavit. Tato práce mi prozáří den, mám pak dobrou náladu. Těší mě, že můžu pomoct někomu právě tak, jak bylo na začátku mé cesty pomoženo mě, že můžu někoho dalšího naučit, jak být svému psovi oporou, jak s ním žít v klidu a v pohodě. Je to vlastně změna životního stylu a svého osobního přístupu. Je to o překonání sebe sama. Je to o seberozvoji. A možná právě to, že mě to šlo tak ztuha, musela jsem si to vydřít a vlastně dřu dodnes, a nejvíce se svými vlastními psy, je možná moje výhoda.

Když jsme se pomalu stávali spokojenou tříčlennou smečkou – já, můj muž a Vincík, začala jsem mít chuť ověřit si své dovednosti a zkušenosti na novém psovi. V té době se náhodou na Facebooku objevil příspěvek od kamarádky, od které jsem si Vincka pořídila. Její babička by ráda darovala svou rok a půl starou fenku, kterou už kvůli svému zdravotnímu stavu a temperamentu fenky nezvládala. Dohodli jsme se s mužem, že on začne cvičit s Vincou, aby se naučil s ním perfektně fungovat, a já se postarám o Majdu.

Krátká paměť, dlouhý vedení

A já byla opět hodně překvapená. Zjistila jsem, že jsem úplně zapomněla, jak náročné je mít nového psa, který je nepopsaný list, co se týče poslušnosti a navíc je královnou všehomíra. Madlenka byla zvyklá opanovat jak prostředí, tak také ostatní členy smečky. Navíc byla temperamentem úplně jiná než Vinca. Energie v ní jen hrála, nevydržela v klidu posedět. Byla zvyklá být s předchozí paničkou celé dny, takže když jsem někam odešla s Vinckem a ona zůstala doma, vyváděla jak pominutá – hodiny vydržela štěkat. Kradla jídlo ze stolu i z linky. Bála se vysavače. Venku měla svůj vlastní svět, žila si ve své vlastní bublince. S cizími psy se nemusela, jen Vincka naštěstí přijala. Hezky se na něj navázala, i když jsme si museli na začátku sjednat hranice a pořádek ve smečce.

Opět od Adama

Musela jsem s ní jít úplně od začátku, učila jsem se, jak jí dát prostor v jejím tempu, protože jsem na ni měla zpočátku přehnané nároky. Byla jsem u Vincka zvyklá, že už spoustu věcí zvládá a zapomněla jsem, že to u nového psa není samozřejmost. Věci, které mi fungovaly s Vinckem, najednou s Majdou vůbec nefungovaly. Byla velice lekavá, ze všeho nejistá, při výcviku stále uskakovala, takže mi tak jednou málem skočila pod auto. Bavily ji úplně jiné věci než Vincka. Obranu jsme časem dělat přestaly, protože k pachateli s radosti běžela a pak před ním skákala jak jojo.

1+1 = moc

Také jsem se musela naučit pracovat a žít se dvěma psy naráz. Zvládnout je logisticky. Každý z nich musel mít vlastní místo na předsednutí i u nohy. Učila jsem se, jak jim velet společně, jak je nemást, když jsem něco chtěla jen po jednom, jak mezi nimi udržovat pohodovou atmosféru, jak usměrňovat jejich interakce. A také jsem se učila, jak fungovat s mým mužem. Museli jsme se naučit hodně si předávat informace ohledně přístupu i chování našich mazlíčků, abychom všichni vytvořili tým a táhli za jeden provaz.

1+1 = málo?

Tak jsme se spolu ladili, až jsem byla spokojená, jak jsem vyladění. Ve finále byl výcvik Majdy nepoměrně kratší, než Vincka. Nejen, že už jsme my měli spoustu věcí zautomatizovaných, ale hodně odezírala od Vinci. Na cvičák jsem už chodila asi 5 let, a pomalu jsem se zase začínala nudit. Chtěla jsem vyzkoušet cvičit i další psy, protože jsem si u Majdy uvědomila, jak je důležité přistupovat ke každému psovi individuálně, nacítit ho, naladit se na něj a hlavně se naučit jej důsledně pozorovat. Nebyl v tom žádný úmysl, jen mě to hrozně zajímalo a bavilo. Jednoho dne se mi naskytla příležitost. Jeden kluk z naší cvičící skupiny musel jet do práce a chtěl si nechat odcvičit psa, ale paní, která mu jej cvičila, už cvičila jiného. Tak jsem se nabídla, že jej odcvičím.

Růst svalů

A od té doby jsem postupně začala pod dohledem a ochrannou rukou našeho cvičitele, který se stal mým guru, cvičit další psy. Moc mě to bavilo, i když jsem měla zase pocit, že jsem úplně na začátku. Bylo pro mě náročné se na cizí psy rychle naladit, abychom zvládli za hodinu a půl i něco odmakat. Někteří psi vážili téměř stejně jako já, a tak vznikaly komické situace, kdy mě třeba pes prostě odvlekl na druhou stranu cvičáku. Pravidelně jsem chodila domů k smrti unavená, domlácená od košíků a doškrabaná, jako by mě někdo týral. Učila jsem se, jak neustupovat před negativní energií, kterou občas na mě psi chrlili, když mi dávali najevo, že to, co chci, prostě neudělají. Cítila jsem velikou zodpovědnost vůči jejich vlastním pánečkům,  snažila jsem se ani gestem neustoupit, jen to rozdýchávat.

V průběhu času jsem najednou z „občasné výpomoci“ byla na cvičáku 4x týdně, vždy po práci až téměř do půlnoci. Začala jsem kromě cvičení dělat i další činnosti, které vyžadovaly více samostatnosti při kontaktu se psy, a asi po dvou letech jsem byla úplně vyčerpaná a cizí psy už jsem nechtěla ani vidět.

Konec, zvonec

Přestěhovali jsme na vesnici a já přestala na cvičák jezdit úplně. Bylo to pro mě z ruky, neměla jsem auto. Majda s Vinckem byli v cajku a nám začali úplně jiné starosti. Hypotéka, dům, vesnický život pro městské lidi. V té době jsem se od výcviku psů vzdálila. Odešla jsem z práce sociálního pracovníka a zkoušela rozjet vlastní podnikání v oboru prodeje kosmetiky. S mužem jsme se vzali, pejsci samozřejmě byli na obřadu s námi, a kdyby mohli, tak by nám i svědčili.

Čivava na cvičáku

V tomto období k nám začali dávat kamarádi své psy na hlídání, když odjeli na dovolenou. Pes jedné naší kamarádky u nás byl po několik měsíců vždy půlku týdne, když měla pracovní povinnosti. Začínali se na nás však obracet i cizí lidé s žádostí o radu, jak mít vychované psy, jako máme my. Dávala jsem jim kontakt na našeho cvičitele a někteří se do cvičení nadšeně vrhli. Byla však skupina lidí, kteří z různých důvodů na cvičák nechtěli. A ti se stále obraceli na nás. Přelomová práce byla s našimi známými, kteří měli velmi ustrašenou čivavu. Nedokázala jsem si představit, že by začali chodit na cvičák, ale její chování už bylo neúnosné. Stačilo však pár konzultací a našim známým i čivavě se ulevilo. Známí byli spokojení a začali nás doporučovat dál. Já jsem se pomalu začala zabývat myšlenkou – co když je toto moje cesta? Ale raději jsem ji zahnala. Přece jen jsem si nevěřila. A hlavně jsem celý život chtěla pracovat primárně s lidmi, psi byli pro mě jen zábava, koníček. A pak přišla do naší smečky Dorotka.

Docela nedávno jsem se koukala, jak naši psi večeřeli u svých misek, a přepadl mě veliký údiv nad tím, jak se to vše stalo, že zrovna já, která až do své dospělosti neměla ani jedno jediné zvíře a psům se spíš vyhýbala, mám teď doma hned tři.

Ideální štěně

Všechno to před deseti lety začal Vincek. Byla jsem na výšce, bydlela v bytě s dalšími šesti spolužáky, neměla ani korunu. Najednou, z ničeho nic, jsem zatoužila mít psa. Racionálně to nebyla ideální doba, ale začala se mi objevovat vtíravá představa, jak jdu na zastávku trolejbusu a vedle mé nohy jde pes bez vodítka. Začala jsem tedy hledat, které plemeno by se mi líbilo, a zamilovala jsem se do Stafordšírského bulteriéra. Malý, ale ne kabelkový typ, prostě ideál. Překážkou však byly peníze. Proto jsem snížila nároky a začala hledat křížence. Vybrala jsem si pejska, jehož maminka vypadala jako stafbulíček. Vybrala jsem si Vincentka.

Je libo peklíčko?

Když jsem si ho přivezla domů, první překvapení bylo, že jak rostl, nožky se mu protahovaly, čumáček taky… No, do stafbula měl opravdu hodně daleko. Ale co, hlavně, že si budeme rozumět. Já naivka! Netrvalo dlouho a naše soužití se proměnilo v takové malé soukromé peklíčko. Když byl Vinca sám, zničil, na co přišel. Ještě mám někde fotky rozkousaných bot, kabelek, kabelů, totálně nám rozškubal sedačku a ohryzal křeslo. Když chtěl jídlo, začal na mě vyštěkávat, když jsem ho chtěla sundat ze sedačky, výhružně na mě vrčel. A co teprve venku, to bylo žůžo! O chůzi vedle nohy jsem si mohla leda tak nechat zdát. Pravidelně jsem ho naháněla po celém sídlišti v hrůze, že ho něco přejede nebo že se mi zaběhne. Neustále někde něco žral, a že to byly vybrané lahůdky. Když se mu nechtělo domů, nebyla jsem schopná ho chytit. Nechápala jsem, jak to ostatní dělají. Pro mě byl najednou každý den vyčerpávající. A co hůř, každý týden se to zhoršovalo a to mu byly teprve nějaké 4 měsíce.

Teorie, pěkná věc. Teoreticky.

I přesto, že jsem měla načtenou spoustu knížek, protože jsem typ člověka, který si nejprve zjistí informace, než se do něčeho pustí, vůbec jsem nevěděla jak na něj. Měla jsem informace a také jsem měla být připravená. Jenže nějak mi ty rady nefungovaly a cvičáky v okolí, které jsem našla, braly psy až od 6 měsíců. To byla pro mě setsakramentsky dlouhá doba. Začala jsem s Vinckem chodit do psí školky, ale jeho chování k ostatním psům nebylo úplně v  pohodě. Občas ho některý ze starších psů musel usměrnit, což já jsem tenkrát samozřejmě považovala za velikou křivdu a ublížení. Když jsem se ptala cvičitelů, co s ním, krčili rameny. Začala jsem mít pocit, že to nezvládnu. Chtěla jsem psa, který bude se mnou všude chodit, bude to kavárenský povaleč, stejně jako já, budeme parťáci… A spíš jsem měla pocit, že ho možná budu muset dát pryč.

Kača na báni

V tomto momentu čirého zoufalství jsem úplnou náhodou přes jednoho kamaráda dostala kontakt na cvičitele, který vedl cvičák pro psy s problémovým chováním. Okamžitě jsem se přihlásila a začala naše proměna. Začátky byly velice krušné. Nejen, že nejnovější psi cvičili až v noci (začínali jsme ve 23:30), ale zjistila jsem, že jsem hrozné kopyto. Motala jsem se tam jak kača na báni, vodítko se mi pletlo. Měla jsem problémy koordinovat svoje tělo, natož ještě si hlídat, co dělá pes. Nebyla jsem zvyklá nikam pravidelně docházet. Musela jsem překonávat nepohodlí – stát hodinu a půl venku, za každého počasí, soustředit se. Musela jsme se naučit mít jasno v tom, co po Vinckovi chci. Musela jsem si stanovit hranice a ty držet. Z člověka, který byl zvyklý se přizpůsobovat, jsem se učila říkat „ne“.  Musela jsme být důsledná a nenechat sebou mávat. Musela jsem se naučit nevzdávat se, i když to vypadá beznadějně. Musela jsem překonávat svoje frustrace, kdy naše cvičení s Vinculou byl spíš boj než spolupráce. Čelit momentům, kdy přestaly (a někdy ani nezačaly) platit všechny moje načtené věci, ale nové jsem ještě neuměla. Smířit se s chvílemi, kdy jsem byla upozorňována na chyby, které dělám. Vydržet, když všichni kolem mě postupovali do lepších skupin, jen já stále zůstávala v začátečnících, už několikátých. Nejednou jsem ze cvičáku odjížděla s pláčem. Nejednou jsem měla chuť to zabalit.

Vstříc zářivé budoucnosti

Ale vydržela jsem. Nebyla jiná možnost. Viděla jsem v tom jedinou šanci, jak začít s Vinckem žít v pohodě a nemuset ho dát pryč. Byla by to pro mě totální prohra. Časem se mi to usadilo, na nepohodlí jsem si zvykla, koordinaci sebe i psa jsme se naučila. Nejdéle mi trvalo naučit se stanovení a dodržování hranic, ale pak se mi to hodilo i v dalším mém životě. Přibližně po roce jsme byli sehraný tým a já začala být na Vincka i na sebe pyšná. Začali jsme spolu dělat i praktickou obranu a to bylo něco, co naprosto převrátilo a posílilo náš vztah. Začali jsme si věřit, začali jsme být naladěni jeden na druhého. Začali jsme spolupracovat. Trávili jsme spolu veškerý volný čas, měla jsem dojem, že fungujeme na myšlenku. Tak moc dobře jsme se v té době znali a vnímali se. Připadalo mi to jako zázrak.

Konkurz na ženicha

Časem jsme si našli mého manžela. Nebudu zastírat, že jedním z důležitých kritérií výběru bylo, jak si bude rozumět s Vinckem. A jemu to šlo naprosto skvěle, naprosto přirozeně. Navíc respektoval můj přístup a snažil se jej naučit. Neměla jsem vůbec strach nechat ho s Vincou. Můj pes už byl ve fázi, že když mu někdo naslouchal, učil jej. A manžel naslouchal.

Všechno bylo téměř ideální a já zase začala mít roupy. S Vincou nám to krásně klapalo, splnil se mi můj sen. Mít psa, který bude chodit u mé nohy bez vodítka. A co víc – cestou k jeho naplnění jsem získala milionkrát víc. Získala jsem kámoše, se kterým jsem osobnostně vyrostla a na kterého jsem byla hrdá, který byl jednu dobu tou nejdůležitější bytostí v mém životě. Jenže co dál? Jeden pes mi přestal stačit, měla jsem pocit, že si potřebuji ověřit, jak na tom vlastně jsem, jaký kus cesty jsem vlastně ušla, co jsem se už naučila. S Vinckem už jsem dosáhla toho, co jsem si vysnila, už jsem neměla motivaci jít s ním někam dál. A tak přišla Majda.