Místo působení:
- Měnín + Brno a okolí při výletech
Prostředí ve kterém žiju:
Bydlíme v rodinném domě na konci vesnice. Pejsci jsou s námi doma, v létě mají volný pohyb mezi domem a dvorem. Když je chladno, máme dvůr na protáhnutí a vyčůrání. Jinak samozřejmě venčíme v prostředí, kde je to nutné, nebo nejvhodnější (vesnice i mimo ni, mezi poli a v sadech, stezka pro chodce a cyklisty atd.).
Čemu se věnuji:
- Jsem spíše v pozadí, starám se o některé procesy a administrativu, případně dělám support Káti a ostatním trenérkám a hlídačkám.
- Pravidelná aktivita jsou především výlety, kdy chodíme v partě 5–10 pejsků na cca 10 km dlouhé procházky v okolí Brna.
- Dříve jsem vedl skupinovou práci s pokročilými pejsky, zejména Zátěže.
Můj seberozvoj:
- Vyjma vlastního cvičení na cvičáku a klasického čtení literatury nebo sledování pořadů, které mě zajímají, využívám především porad a intervizí k odbornému rozvoji.
- Dále je samozřejmě velká škola různorodost pejsků v domácnosti a z toho vycházející různé formy a druhy komunikace. Pracuji jako personalista, takže komunikace s lidmi, její různé formy a rozvoj jsou můj denní chleba.
Můj příběh
Můžeš se nám v krátkosti představit?
Jsem Radek, táta dvou dětí, manžel Káti, parťák našich hafanů. Rád chodím, čtu, poslouchám hlasitou hudbu a koukám do map. Občas mě můžete zahlédnout v Měníně v kině, kde promítám, nebo v Sokolovně, kam chodím venčit a na pivo 🙂
Řekni nám něco o svých psech (současných i minulých).
Arka a Besina byly lovecké feny mého dědy, s kterýma jsem býval každé léto. Zvlášť tedy s Besinou, Arka umřela, když jsem byl hodně malý. Tak jsem poznal, že pes může být vycvičený a může mít nějaké specifické zaměření. Pár vzpomínek mám i na nácvik norování (to ještě bylo s živou liškou), nebo odstřel kačen a jejich následné aportování.
Potom jsme měli Daka, typického oříška bílé barvy. Akorát tedy po týdnu, když jsem znovu přijel za dědou a babičkou, byla z Daka Elina, protože to nebyl pes, ale fena. Elina se dožila 18 let a byl to prototyp přirozeně navázaného pejska, který má silnou vazbu. No a potom už přišlo studium, práce v Praze a na vlastního psa nebyl čas. Dokud nepřišel Vinca s Káťou, ke kterému jsme si přidali Madlenku a nakonec Dorotku, které rád říkám „Holka z Cejlu“ …i když teda byla nalezená kousek jinde. Všichni tři byli černí bafáci podobné velikosti a váhy okolo 20 kg, takže jsme občas čelili dotazům, jaké plemeno naše chovná stanice má. Dorotka je pravděpodobně říznutá ovčákem, protože má nejradši svoji smečku pohromadě a na vycházce si hlídá její členy. Minimálně tedy ty, které ji za něco stojí 🙂
No a poslední dva naše přírůstky z roku 2022 a 2023 jsou již odrostlé dámy stafordšírského bulteriéra, Dinnky a Chilli, s kterými jsme aktuálně v procesu stabilizace smečky.
Jak ses k práci se psy dostal?
Jak jsem již zmínil, pocházím z myslivecké rodiny, takže psi kolem mě byli už odmala – český fousek Arka, velšteriér Besina, můj první pes Ela, u strejdy jezevčíci. Psů bylo kolem vždy dost.
Později mi životní dráhu zkřížila Káťa s Vincou, který už byl tehdy skvěle vycvičený a začal jsem s ním pracovat i já. Jeden pes je ale na dva málo, takže jsme si jeli pro výzvu jménem Madlenka. A protože jsme chtěli, aby se další pes mohl od prvních dvou učit, dokud měli dostatek síly a energie, pořídili jsme si neřízenou střelu Dorotku.
Jelikož platí, že 1 pes + 2 psi = energie za 5 psů, museli jsme pracovat nejen s každým jako individualitou, ale i se všemi třemi jako s malou smečkou ve smečce větší. Vše ostatní už tak nějak vyplynulo.
Co tě na tvé práci baví?
Pozorovat a učit se, jak je každý pes úplně jiný, ale přitom platí pořád stejná pravidla. Jen se občas musí vymyslet, jak ta pravidla uplatnit, protože každý malý šibal dokáže vymyslet tisíc různých nápadů na jejich obcházení.
Baví mě, když vidím, že lidé začínají svým psům rozumět, že se jim jejich vztah začíná posouvat do jiné kvality.